Pradědeček Matěj Štěpánek pracoval již koncem 18. století v tomto oboru. Dědeček Karel Štěpánek narozený r. 1834 počal již vyráběti v Kasejovicích nádobí kameninové, z bílé hlíny, pálené při žáru1300°C. Na tehdejší dobu byl to veliký pokrok a nádobí šlo dobře na odbyt. Proto také dědeček své čtyři syny vyučil řemeslu hrnčířskému . Z nich Josef Štěpánek narozený 1866 prodělal praxi v různých závodech keramických a v r. 1891 odjel do Ameriky, kde během šesti let získal mnoho nových poznatků. Když se vrátil pracoval ještě několik let u svého otce. V r. 1900 byla v Hrdějicích postavena nová hrnčírna, kterou o rok později koupil.

V okolí Hrdějovic je mnoho hlíny různě jakosti a proto hospitoval státní keramickou školu v Bechyni, aby snáze vnikl do rozborů hlín. Dlouholetými praktickými zkušenostmi přišel na vlastní způsob plavení a míchání několika druhů hlín. Když jeho starší syn Josef po vyučení absolvoval státní keramickou školu v Bechyni bylo již hrdějovické nádobí vyhledáváno pro svou jemost, která se docílí jedině plavením, a trvanlivost při vaření, což je výsledek správného složení hlín.

Po absolvování obchodní školy vyučil se i mladší syn Karel hrnčířem. Když jejich otec v roce 1928 zemřel měl podnik již zapracované nástupce. Oba bratři, zavedením strojů na zpracování hlíny, zdokonalením výroby a stálými zkouškami, vyrobili nádobí, které vzdoruje vysokým teplotám, aniž by prasklo.

Nádobí to je zákonem chráněné značky 

Naše firma se zabývala i velmi exklusivními výrobky pro export do celého světa, na kterých se mohla uplatnit dovednost českých rukou.

V roce 1950 přišlo znárodnění . Továrnička s 23mi zaměstnanci byla majitelům odňata a stalo se z ní družstvo Jihotvar - Veselí nad Lužnicí. Původní majitelé zůstali v továrně zaměstnáni , Josef jako výtavarník a Karel jako prodejce. Museli však ze svých platů splácet dluhy za vybudované prostory realizované před socializací. Později směl Karel pracovat už jen jako dělník v přidružené cementárně. Po několika letech se vrátil ke své milované hrnčířské hlíně do Hrdějovic jako dělník a topič u pecí.

Synové obou bratrů pokračovali v tradici a vystudovali keramickou školu v Bechyni. Po roce 1989 zažádal již jen Karel, v rámci restitučního zákona o navrácení celého původního majetku. Do té doby družstvo rozšířilo podnik postavením haly na původním a přikoupeném pozemku. Staré budovy částečně zbourali a na zbývajících rozšířili. Bohužel zákon o restituci byl velice nešťastně řešen a umožnil různý výklad. Došlo ke sporu a družstvo Jihotvar nebylo ochotno továrnu vydat. Po šesti stáních soud rozhodl o vydání starých budov, ale bez pozemků. Tohoto rozsudku se poslední žijící původní majitel pan Karel Štěpánek již nedožil.

Syn Josef i vnuk Petr, který se vyučil řemeslu u svého otce, se nadále věnují keramické výrobě ve svých ateliérech v Praze, a tím pokračují v tradici již šestou generaci keramiků Štěpánků.

Karel Štěpánek 1990.